Díky práci pro www.mdls.cz jsem měla možnost se jako reportérka dostat na fashionweek do Berlína. Celá akce probíhala od 5.7 , kdy bylo zahájení, respektive od 6.7 kdy se rozjely první přehlídky.
Jsem plná dojmů a inspirace, snad budete rádi, když se o ni podělím.
Být novinářem na fashionweeku, to zavání drahým hotelem, letenkou do první třídy, restauracemi a spoustou zavazadel. Být Čechem který jede do zahraničí, to zavání internátem po deseti, starou Karosou, toustovým chlebem a odrbaným kufrem. Ale věci se od dob hlubokých nultých let, kdy jsem svět objevovala s pomocí dětského sboru a mezinárodních soutěží, změnily.
Krátce před sedmou ranní karlovarského času jsem seděla za volantem bílého Mercedesu a startovala. Přes drobné komplikace (zapomenuté pozvánky, snídaně, čekání na vietnamce v Božím daru...) jsme krátce po osmé přejeli státní hranici. Sjezd po německé straně Krušných hor, líbezné vesničky v podhůří, úzké klikaté silničky bez možnosti přejet tatru co jede na začátku kolony...a pak už jenom dálnice, dálnice, dálnice. Skoro tři hodiny.
Pro ty, co neřídí, bude možná následující odstavec nepochopitelný. Ale šlápnout na plyn a nechat auto jet pohodlnou rychlostí mezi 140 a 150 km/h, to v ČR možné není. Jednak, z mého auta vytáhnu maximálně 110 a to už hrozí, že se rozpadne, dále, čeští řidiči jsou prasata a cesty jsou špatné, takže by to byl vážný risk a taky, máme tady omezení rychlosti. Ať už jsem jela krokem v koloně, šedesátkou na zúžení nebo, krátký okamžik, 180 km/h maximální rychlostí co to dalo, nepřipadala jsem si, že riskuju. Za celých 310 km mě vyblikal jenom jeden řidič (jela jsem 140, on 180, v levém pruhu) a viděla jsem třikrát předjíždění kamionů. Jinak klid a pohoda. Navíc, německé dopravní značení odboček je bravurní. Jak jsem se bála, byla to nakonec poměrně příjemná cesta, přestože s odkrvenými prsty a bolavýma nohama (Jak pořád stojíte na plynu a svaly na to nejsou zvyklé.)
Bylo po jedenácté, když jsme se přiblížili na hranice Berlína a navigace zahlásila eror. Krabička s ženským hlasem nebyla schopna najít ulice a adresy ve městě a tak, z původního plánu ubytovat se- upravit se- jít na přehlídku zůstal jen ten poslední bod. Po zaparkování v garážích nákupního centra jsem měla akorát tak čas svléknout si propocené a uválené tričko, obléknout se do černé mini a tílka a zapnout náhrdelník.
Z postupimského náměstí je to k Braniborské bráně kousek. Díky bohu, že ani německá přesnost není silnější než rozevlátost módních umělců. Show značky Dimitri měla 10 min. zpoždění a tak jsme to stihli. Uf.
Atmosféra těsně před vypuknutím a během show
Ochutnávka - tři modely z přehlídky (více TADY)
Jsem plná dojmů a inspirace, snad budete rádi, když se o ni podělím.
Být novinářem na fashionweeku, to zavání drahým hotelem, letenkou do první třídy, restauracemi a spoustou zavazadel. Být Čechem který jede do zahraničí, to zavání internátem po deseti, starou Karosou, toustovým chlebem a odrbaným kufrem. Ale věci se od dob hlubokých nultých let, kdy jsem svět objevovala s pomocí dětského sboru a mezinárodních soutěží, změnily.
Krátce před sedmou ranní karlovarského času jsem seděla za volantem bílého Mercedesu a startovala. Přes drobné komplikace (zapomenuté pozvánky, snídaně, čekání na vietnamce v Božím daru...) jsme krátce po osmé přejeli státní hranici. Sjezd po německé straně Krušných hor, líbezné vesničky v podhůří, úzké klikaté silničky bez možnosti přejet tatru co jede na začátku kolony...a pak už jenom dálnice, dálnice, dálnice. Skoro tři hodiny.
Pro ty, co neřídí, bude možná následující odstavec nepochopitelný. Ale šlápnout na plyn a nechat auto jet pohodlnou rychlostí mezi 140 a 150 km/h, to v ČR možné není. Jednak, z mého auta vytáhnu maximálně 110 a to už hrozí, že se rozpadne, dále, čeští řidiči jsou prasata a cesty jsou špatné, takže by to byl vážný risk a taky, máme tady omezení rychlosti. Ať už jsem jela krokem v koloně, šedesátkou na zúžení nebo, krátký okamžik, 180 km/h maximální rychlostí co to dalo, nepřipadala jsem si, že riskuju. Za celých 310 km mě vyblikal jenom jeden řidič (jela jsem 140, on 180, v levém pruhu) a viděla jsem třikrát předjíždění kamionů. Jinak klid a pohoda. Navíc, německé dopravní značení odboček je bravurní. Jak jsem se bála, byla to nakonec poměrně příjemná cesta, přestože s odkrvenými prsty a bolavýma nohama (Jak pořád stojíte na plynu a svaly na to nejsou zvyklé.)
Bylo po jedenácté, když jsme se přiblížili na hranice Berlína a navigace zahlásila eror. Krabička s ženským hlasem nebyla schopna najít ulice a adresy ve městě a tak, z původního plánu ubytovat se- upravit se- jít na přehlídku zůstal jen ten poslední bod. Po zaparkování v garážích nákupního centra jsem měla akorát tak čas svléknout si propocené a uválené tričko, obléknout se do černé mini a tílka a zapnout náhrdelník.
Z postupimského náměstí je to k Braniborské bráně kousek. Díky bohu, že ani německá přesnost není silnější než rozevlátost módních umělců. Show značky Dimitri měla 10 min. zpoždění a tak jsme to stihli. Uf.
Atmosféra těsně před vypuknutím a během show
Ochutnávka - tři modely z přehlídky (více TADY)
