Druhý den jsem z domu vycházela včas, snad stylově oblečená/učesaná...a nalíčená tak akorát, skoro vůbec, jak to mám nejraději.
Všechno probíhalo v pořádku, relativním. Až na to, že pokud předtím byly ostatní oblečné senzačně, tentokrát asi před skříní strávily dvojnásobek času. Můj "superoutfit" mi nijak nepomohl, nemluvě o tom že jsem měla stejné boty jako předchozí den. (Můj botník se omezuje na 4 pohodlné páry obuvi.)
Náplní dne byly módní "průsery", co oblíkat a co neoblíkat nikdy, pár základních pojmů, pár základních pravidel a nakonec módní trendy.
Co se bude nosit tento podzim a zimu? Legíny, legíny, kozačky nad kolena, volány na všem, červená barva a všeobecně styl 80tých let. Nesmíme zapomenout na ultravysoké boty s "traktorovou" podrážkou, kombinaci černé a křiklavě růžové a černou kůži. Samozdřejmě, jako stylistky bychom se tím měly řídit. Jako pracovní oblečení bychom ale měly nosit jenom černou nebo bílou aby se nám nemíchaly barvy...no, docela věda.
Při představě že teď bych měla bý "trendy" se mi po chvilce zamotala hlava...a peněženka. Kurz stál poměrně dost, pokud chci dělat styling tak nemůžu pracovat a peníze prostě nerostou na stromech. Je mi ale jasné, že na dalším setkání budou mít legíny všichni...kromě mě.
Nakonec, když jsme všechno probraly, došlo k praktickému testu. Na velké nástěnce v jednom rohu Britney v plavkách, v druhém vystřižené šaty, boty, kabelky... a my ženské před nástěnkou s úkolem, vytvořit pro hvězdu outfit na odpolední podepisování smlouvy.
Snažila jsem se nedělat trapasy, nemačkat se a tak jsem něco pobrala, stála vzadu a čekala, co zbude. Nakonec zbylo to, co jsem potřebovala a v podstatě jsem měla jasno, v čem si tentokrát Britney vyrazí. Na nástěnce se zatím začaly rýsovat první outfity. Každá dáma referovala o tom, proč by klientce oblékla zrovna tohle, přoč ne něco jiného, následně byla pochválena, a/nebo jemně poopravena.
Tak jsem vytasila "to moje". Nebudu popisovat že všichni ztichli, ani jejich výrazy. To, že jsem měla chuť utéct, snažila se nerozbrečet a tak nějak, úplně stačí.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem ty prachy měla raději propít, nebo cokoli jiného. Že na tohole prostě asi nemám.
Došla jsem domů s vědomím, že budu muset opravdu hodně bojovat. Ale v tom okamžiku jsem už na nic neměla síly. Následující den mě čekala škola od půl osmé a vztávání o dvě hodiny dříve.
Všechno probíhalo v pořádku, relativním. Až na to, že pokud předtím byly ostatní oblečné senzačně, tentokrát asi před skříní strávily dvojnásobek času. Můj "superoutfit" mi nijak nepomohl, nemluvě o tom že jsem měla stejné boty jako předchozí den. (Můj botník se omezuje na 4 pohodlné páry obuvi.)
Náplní dne byly módní "průsery", co oblíkat a co neoblíkat nikdy, pár základních pojmů, pár základních pravidel a nakonec módní trendy.
Co se bude nosit tento podzim a zimu? Legíny, legíny, kozačky nad kolena, volány na všem, červená barva a všeobecně styl 80tých let. Nesmíme zapomenout na ultravysoké boty s "traktorovou" podrážkou, kombinaci černé a křiklavě růžové a černou kůži. Samozdřejmě, jako stylistky bychom se tím měly řídit. Jako pracovní oblečení bychom ale měly nosit jenom černou nebo bílou aby se nám nemíchaly barvy...no, docela věda.
Při představě že teď bych měla bý "trendy" se mi po chvilce zamotala hlava...a peněženka. Kurz stál poměrně dost, pokud chci dělat styling tak nemůžu pracovat a peníze prostě nerostou na stromech. Je mi ale jasné, že na dalším setkání budou mít legíny všichni...kromě mě.
Nakonec, když jsme všechno probraly, došlo k praktickému testu. Na velké nástěnce v jednom rohu Britney v plavkách, v druhém vystřižené šaty, boty, kabelky... a my ženské před nástěnkou s úkolem, vytvořit pro hvězdu outfit na odpolední podepisování smlouvy.
Snažila jsem se nedělat trapasy, nemačkat se a tak jsem něco pobrala, stála vzadu a čekala, co zbude. Nakonec zbylo to, co jsem potřebovala a v podstatě jsem měla jasno, v čem si tentokrát Britney vyrazí. Na nástěnce se zatím začaly rýsovat první outfity. Každá dáma referovala o tom, proč by klientce oblékla zrovna tohle, přoč ne něco jiného, následně byla pochválena, a/nebo jemně poopravena.
Tak jsem vytasila "to moje". Nebudu popisovat že všichni ztichli, ani jejich výrazy. To, že jsem měla chuť utéct, snažila se nerozbrečet a tak nějak, úplně stačí.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem ty prachy měla raději propít, nebo cokoli jiného. Že na tohole prostě asi nemám.
Došla jsem domů s vědomím, že budu muset opravdu hodně bojovat. Ale v tom okamžiku jsem už na nic neměla síly. Následující den mě čekala škola od půl osmé a vztávání o dvě hodiny dříve.
