DURDUIN

Foto: Jakub Svozil

Děkuju všem lidem, s kterými jsem měla možnost tento rok spolupracovat, za jejich trpělivost s mou osobou.
Omlouvám se všem, kterým jsem ublížila, ať už neuváženou upřímností, zbrklými rozhodnutími, vlastní leností nebo tím, že jsem podlehla svým emocím. Ať už duševně nebo finančně.

Do Nového roku Vám všem, přátelům i nepřátelům, přeju vítězství v každodenních bojích, věrné přátele ochotné pomoct, úspěchy ve všech činnostech, na které pomyslíte, poslušné zdraví. Ať se vám daří po stránce obchodní i společenské a ať se nemusíte shýbat před žádnými konvencemi, nemusíte se podřizovat žádným lidem, kromě těch, kterým se podřídit chcete. Přeju odvahu rozhodovat se a energii a vůli rozhodnutí dotahovat do konce.

A sobě pak dávám předsevzetí VÍCE MYSLET, MÉNĚ MLUVIT
(Myslím, že tohle celému světu kolem i mě jen prospěje.)

(Jen tak někomu zvednout mandle...)

"Chtěla jsem mít šaty s vlečkou, ale Mucha řekl, že když má nevěsta vlečku, musí mít ženich frak. A když je svatba dopoledne, tak nemůže mít frak a tudíž ani já nemůžu mít vlečku..."

"mam saty na ples:)! krátké,z růžových flitrů,z topshopu a s hlubokým výstřihem na zádech a jsou NEJLEPSI!"

Jak se ta doba, za sto let, změnila!


Dress code je pravděpodobně starý jako kultura sama. Od toho okamžiku, kdy se oblečení stalo znakem příslušnosti k určité společenské třídě, začalo se stávat i bariérou. Striktní dress code byl metodou jak snížit sociální mobilitu. Díky přísnému stanovení tvaru, barvy a délce šatů pro tu či kterou příležitost stouply náklady na šacení tak, že jen ti nejbohatší a nejelegantnější mohli bez trapných chvilek navštěvovat všechny společenské akce. Se špatným oblečením prostě nikoho ke králi nepustili, a pokud už se někam někdo přišel oblečený nevhodně, už ho nepozvali, burana. Na prestižních dvorech si na otrhance nepotrpěli a nepotrpěli si na ně ani tehdy, když se místo aristokracie chopila moci buržoazie. 
Chudý člověk se taktéž snažil dodržet dress code podle svých možností. Nové a zdobné oblečení bylo jenom do kostela a ti, kteří ho neměli, se nevešli do lavic a museli stát vzadu. Taková potupa, špinavý se ukazovat Bohu!


Díky Karlu Marxovi a jím položené ideologii si můžeme oddychnout. I v oblečení je ukryt třídní boj - zakažme ho, zrušme ho! A ve správný okamžik, kdesi v české kotlině, se tato myšlenka plně prosadila. Po válce měl jen málokdo plné skříně kožichů a rób, v lodičkách se nový dům nepostaví a tak to, co část společnosti přijala jako nouzové řešení, přijala majorita jako výhru. Proč se oblékat do divadla jinak, než na pole nebo do dílny? Socialistické knihy o oblékání dávají na první místo praktičnost, krása, elegance a míra je až kdesi vzadu. Nové uspořádání navíc dokonale zamíchalo vrstvami, na vrchol se dostaly "dělnické rody". Elegance přežívala v rodinách s "buržoazním" základem, předávána z generace na generaci, jako rodinný šperk. 


Zatímco "třídní boj" před 22 lety skončil, lidé na špici se mění jen velmi zvolna. Někteří elektrikáři se díky koncertování v zahraničí naučili dress code velmi dobře a učí to i své malé dcery, jiné hvězdy jsou věrné svému "socialistickému" stylu. 
Známé osobnosti společnosti, od umělců přes politiky a podnikatele, přesto jasně pochopili jeden ze smyslů dress code. Ten hlavní jim však uniká, a tak dnes není pro vstup do společnosti nutné vhodné, ale především drahé oblečení. Ale jak řekl jeden známý: „Co je mi kruci po tom, že ty jeho rifličky, svetřík a brylky stály více než můj smoking, na galavečer se tak přece nechodí!“ A nejsou to jenom milionáři. Kdyby Mucha neměl kvalitní šatník, v Pařížské společnosti by si ani nevrz a zůstal by špatně placeným grafikem. Dnešní umělci se naopak svou uměleckost snaží demonstrovat tak, že absolutně pohrdají tím, co je vhodné. Jsem umělec - kdo je víc?!

Když se před nedávnem začala rodit nová "módě rozumící" společnost, některým se snad chtělo zajásat. Konečně budou večírky na úrovni! Tyhle slečny tomu rozumí, ví co a jak! Mladé, nezkažené, plné inspirace, přinesly do zatuchlých salonů čerstvý vítr. Ale to, co je na některých večírcích chvályhodnou a fascinující kombinací revolty kreativity a vkusu, je jinde trapné. 
Doba se změnila. Kreativní lidé, absurdně oblečení pro danou příležitost, budou zváni dál. Ale ne všude, a pokud, tak spíše jako atrakce pro ostatní hosty, než jako plnohodnotní členové společnosti. 


Je tedy dress code přežitkem? Asi těžko. Jeho smyslem není prokázat svou zazobanost. Oblečení je projevem úcty k hostiteli a k ostatním hostům. Dodržením dress code se děkuje za pozváním, jeho ignorací se posílá hostitele do patřičných míst, kam slunce nesvítí. 


Jak ale naučit lidi, aby brali dress code vážně? Jak to naučit ty, kteří neměli odmala striktně předepsané, v kterých botičkách můžou do divadla, v kterých do školy a v kterých na svatby a oslavy? 
Někdo navrhuje "módní ochranku" u vchodu. A já souhlasím. Jednou vás nepustí na ples, podruhé se obléknete lépe - ten trapas za to nestojí. A kdo na to nemá, ať jde jinam. Mezi své. 

Oblečení na pohřeb by mělo být projevem úcty k truchlící rodině...

Je důležitější dress code, módnost, styl? Vadí vám špatné oblečení na oficiálních akcích? Jaké nejabsurdnější oblečky jste viděli, ať už naživo nebo na fotkách? Máte v čem jít do národního divadla? A co na operu, maturitní ples, koktejl, dekadentní párty? Nutila vás maminka dodržovat dress code? A dodržují ho vaši rodiče? Myslíte si, že se dnes může dobře oblečený, ale chudý člověk, dostat nahoru bez toho, aby dělal společnosti cvičenou opici?