Vždycky se mi líbil slogan z reklamy na Radegast. Protože život je hořký stejně jako tohle pivo, které bylo dlouho vlastně to jediné, co jsem pila... ale dneska už vím, že život sice je hořký a má zlatou barvu, ale rozhodně se nehodlám spokojit s tím, že by byl jen z nějakých "výtažků" a dořeďovaný na tu správnou stupňovitost vodou...
Život je hořký a mění se, a má příchuť jakou chcete, od desítky až po šestnáctku, někdy takový a jindy jiný, ale přijít na to sám... naopak. Jednoho dne vás musí někdo prostě vzít do Pivo a párek, nebo do minipivovaru, nebo jenom do Kafé v Lese či zapadlé nádražky...
A když už poznáte, že vás více než starý Radegast baví přinejmenším dvanáctka Únětice, pak už se vám logicky nechce se vracet zpátky. Protože je vám jasné, že do té doby jste byli morče v bedničce, co když si stouplo na zadní, sotva vyhlédlo přes okraj, jaho bednička byla jeho svět, někdy studený a pustý, ale když se nad morčátkem někdo slitoval a podrbal ho, to bylo radosti na Starém Bělidle...
Vlastními silami i s pomocí jiných jsem se vyškrábala ven, a kolem je svět, a kolem je prostor, prostor, kde si můžu zalézt pod topení nebo vyběhnout ven, vybrat si jestli jetel nebo pampelišku... Ale to ty ruce, které mě vracejí zpátky, nechápou.
Je příjemné, žít v bedničce, mít co jíst, mít kde spát, a ocenit všechno to, co přijde, a snažit se vždycky vrnět a kvíkat jenom na uvítanou. Ale jsou chvíle, kdy to nestačí. Na rozdíl od morčátek, člověk má nadání tvořit svůj svět kolem aktivně, a já už nechci čekat, co mi spadne k nohám, v nepřehledním systému "odměn a trestů".Vím, co je venku, že tam je zima, hlad, zodpovědnost a riziko. Ale nebojím se. Teď jen se zvednout, zapomenout a vyhnout se všemu, co vrací, protože definitiva, ta je nejhorší.
A máme tady prosinec. Prosinec nezaměstnaného. Toho, komu se všechny projekty, za které něco měl, rozpadly na těle jako staré hadry, v půli cesty. Toho, kdo ani nemůže říct "dělal jsem to" protože "to" je mrtvé a nedobré.
A přesto, nechce se mi sedět v koutku a brečet. Protože někde venku, daleko, je Slunce. A pro to stojí za to žít, stojí za to dýchat, stojí za to se snažit.
Život je hořký a mění se, a má příchuť jakou chcete, od desítky až po šestnáctku, někdy takový a jindy jiný, ale přijít na to sám... naopak. Jednoho dne vás musí někdo prostě vzít do Pivo a párek, nebo do minipivovaru, nebo jenom do Kafé v Lese či zapadlé nádražky...
A když už poznáte, že vás více než starý Radegast baví přinejmenším dvanáctka Únětice, pak už se vám logicky nechce se vracet zpátky. Protože je vám jasné, že do té doby jste byli morče v bedničce, co když si stouplo na zadní, sotva vyhlédlo přes okraj, jaho bednička byla jeho svět, někdy studený a pustý, ale když se nad morčátkem někdo slitoval a podrbal ho, to bylo radosti na Starém Bělidle...
Vlastními silami i s pomocí jiných jsem se vyškrábala ven, a kolem je svět, a kolem je prostor, prostor, kde si můžu zalézt pod topení nebo vyběhnout ven, vybrat si jestli jetel nebo pampelišku... Ale to ty ruce, které mě vracejí zpátky, nechápou.
Je příjemné, žít v bedničce, mít co jíst, mít kde spát, a ocenit všechno to, co přijde, a snažit se vždycky vrnět a kvíkat jenom na uvítanou. Ale jsou chvíle, kdy to nestačí. Na rozdíl od morčátek, člověk má nadání tvořit svůj svět kolem aktivně, a já už nechci čekat, co mi spadne k nohám, v nepřehledním systému "odměn a trestů".Vím, co je venku, že tam je zima, hlad, zodpovědnost a riziko. Ale nebojím se. Teď jen se zvednout, zapomenout a vyhnout se všemu, co vrací, protože definitiva, ta je nejhorší.
A máme tady prosinec. Prosinec nezaměstnaného. Toho, komu se všechny projekty, za které něco měl, rozpadly na těle jako staré hadry, v půli cesty. Toho, kdo ani nemůže říct "dělal jsem to" protože "to" je mrtvé a nedobré.
A přesto, nechce se mi sedět v koutku a brečet. Protože někde venku, daleko, je Slunce. A pro to stojí za to žít, stojí za to dýchat, stojí za to se snažit.