Cestování vlaky Českých drah má velmi mnoho negativ. Jakkoli se pan Žaluda snaží, "vlakušky" a místenky "zdarma" představují jenom malé ústupky oproti nefungujícím zásuvkám, klimatizaci, topení, nepřítomnosti jídelních vozů a všudypřítomné špíně. A to už vůbec nemluvím o okamžicích, kdy je vlak nacpaný "po indicku" a ani na chodbičkách není místo.
Ale i přes všechny tyto zjevné nedostatky domů stále cestuju vlakem. Pět hodin jízdy se snažím trávit spánkem, preferuju cestování v noci, s místenkou, přikrytá dekou nebo kabátem, s batohem pod hlavou. Zákonitosti nočních vlaků se mi stávají důvěrně známýmými. Nikde jsem nezažila takovou solidaritu, jako v kupé pro 8 plném lidí na dlouhé cestě, kdy jsou všichni rádi, že sedí, těší se domů a nezávidí těm, kteří stojí na chodbě.
Nejinak probíhala má čtvrteční cesta domů. Výjimečně jsem se rozhodla jet vlakem už po deváté hodině, a díky včasnému příchodu na nádraží jsem urvala jednu s posledních místenek. V kupé seděla starší paní, poté začali nastupovat dělníci z východního Slovenska... a když v Kolíně paní vystoupila, s místenkou v ruce ji vystřídal další "východňár". Venku byla tma, v kupé šero, jenom já a sedm svalnatých pánů různého věku.
...Máte o mě strach?...
Musím zaklepat, že ačkoli čestuju sama, v noci, vlakem, který pokračuje až do Košic nebo Humenného, často z Chebu, strach nemám a nemám ani špatnou zkušenost. A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Chvíli jsem si četla, chvíli se snažila spát, pánové mi nabízeli sušenky a pivo. Přirozeně, za cenu jistých ústupků, kterým se ale v kupé pro 8 nikdy nevyhnete. Když jsem šla na záchod, šli se mnou mě hlídat. Vtipkovali, snažili se udělat na mě dojem ale nic tak nepříjemného, co by holka nezvládla. Když si v Bohumíně při odpojování polských vagónů šli, celí hladoví koupit chipsy, nabídli i mi a já si s chutí vzala. A pak mě na chvíli zalila zvláštní vlna strachu.
Jednou asi přijde ten okamžik, kdy už nebudu zajímavá slečna, kdy už nedostanu pivo jenom proto, že mám modré oči a neurážím se, když na mě někomu spadne hlava. Kdoví, jednou třeba ani ta hlava nespadne. Zalil mě zvláštní strach ze ztráty tradiční ženské devizy, kterou používám zatím jen velmi krátce, oproti jiným dívkám a ženám mého věku. Ano zřejmě jsem nějakým způsobem působivá...ale co když jednou nebudu? Na příjemnou pozornost se snadno zvyká, jak může bolet odvykání? Občas pozoruju první vrásky, trochu s radostí, trochu s pocitem, že mi čas něco bere, něco, co si přece zasloužím. Přiznám se, je to poprvé, co jsem zachytila pocit, že stárnu. Že bych si přála být věčně dvacetiletá. A začínám chápat jiné ženy, které se v zoufalém předem prohraném boji snaží udržet poslední kousky mládí a namáhavým bojem stárnou ještě víc, připravují se o radosti, které patří k danému věku.
Ještě dlouho budu moct jezdit nočními vlaky. Dost možná že navždy. Snad jednou budu mít šarm, který přiměje podat mi lahváče i o generaci mladší muže. Z panťáku na Beroun znám i takové ženy. Přesto ale někde v hloubi duše cítím, že se blíží okamžik jiných, důležitějších radostí, než jsou "doteky cizích stehen v narvaném kupé".
Jak cestujete vy? Bojíte se muží s rukama plnýma mozolů? Máte rádi vlaky? Vadí vám dotyk někoho cizího, ať už záměrný nebo nozáměrný? Jaký je váš ideální věk? ... A jeli už jste Jančurovým Žlutým vlakem?
Ale i přes všechny tyto zjevné nedostatky domů stále cestuju vlakem. Pět hodin jízdy se snažím trávit spánkem, preferuju cestování v noci, s místenkou, přikrytá dekou nebo kabátem, s batohem pod hlavou. Zákonitosti nočních vlaků se mi stávají důvěrně známýmými. Nikde jsem nezažila takovou solidaritu, jako v kupé pro 8 plném lidí na dlouhé cestě, kdy jsou všichni rádi, že sedí, těší se domů a nezávidí těm, kteří stojí na chodbě.
Nejinak probíhala má čtvrteční cesta domů. Výjimečně jsem se rozhodla jet vlakem už po deváté hodině, a díky včasnému příchodu na nádraží jsem urvala jednu s posledních místenek. V kupé seděla starší paní, poté začali nastupovat dělníci z východního Slovenska... a když v Kolíně paní vystoupila, s místenkou v ruce ji vystřídal další "východňár". Venku byla tma, v kupé šero, jenom já a sedm svalnatých pánů různého věku.
...Máte o mě strach?...
Musím zaklepat, že ačkoli čestuju sama, v noci, vlakem, který pokračuje až do Košic nebo Humenného, často z Chebu, strach nemám a nemám ani špatnou zkušenost. A nejinak tomu bylo i tentokrát.
Chvíli jsem si četla, chvíli se snažila spát, pánové mi nabízeli sušenky a pivo. Přirozeně, za cenu jistých ústupků, kterým se ale v kupé pro 8 nikdy nevyhnete. Když jsem šla na záchod, šli se mnou mě hlídat. Vtipkovali, snažili se udělat na mě dojem ale nic tak nepříjemného, co by holka nezvládla. Když si v Bohumíně při odpojování polských vagónů šli, celí hladoví koupit chipsy, nabídli i mi a já si s chutí vzala. A pak mě na chvíli zalila zvláštní vlna strachu.
Jednou asi přijde ten okamžik, kdy už nebudu zajímavá slečna, kdy už nedostanu pivo jenom proto, že mám modré oči a neurážím se, když na mě někomu spadne hlava. Kdoví, jednou třeba ani ta hlava nespadne. Zalil mě zvláštní strach ze ztráty tradiční ženské devizy, kterou používám zatím jen velmi krátce, oproti jiným dívkám a ženám mého věku. Ano zřejmě jsem nějakým způsobem působivá...ale co když jednou nebudu? Na příjemnou pozornost se snadno zvyká, jak může bolet odvykání? Občas pozoruju první vrásky, trochu s radostí, trochu s pocitem, že mi čas něco bere, něco, co si přece zasloužím. Přiznám se, je to poprvé, co jsem zachytila pocit, že stárnu. Že bych si přála být věčně dvacetiletá. A začínám chápat jiné ženy, které se v zoufalém předem prohraném boji snaží udržet poslední kousky mládí a namáhavým bojem stárnou ještě víc, připravují se o radosti, které patří k danému věku.
Ještě dlouho budu moct jezdit nočními vlaky. Dost možná že navždy. Snad jednou budu mít šarm, který přiměje podat mi lahváče i o generaci mladší muže. Z panťáku na Beroun znám i takové ženy. Přesto ale někde v hloubi duše cítím, že se blíží okamžik jiných, důležitějších radostí, než jsou "doteky cizích stehen v narvaném kupé".
Jak cestujete vy? Bojíte se muží s rukama plnýma mozolů? Máte rádi vlaky? Vadí vám dotyk někoho cizího, ať už záměrný nebo nozáměrný? Jaký je váš ideální věk? ... A jeli už jste Jančurovým Žlutým vlakem?